malá inventura  |  development of new art
 

Teatr Ósmego dnia, Poznan, PL

ul. Ratajczaka 44, 61-728 Poznań

 
odkaz:http://www.osmego.art.pl
 

Teatr Ósmego Dnia (Divadlo Osmého dne) působí od roku 1991 jako kulturní instituce pod patronátem města Poznaně. Soubor vznikl v roce 1964 zásluhou skupiny studentů polonistiky v čele s Tomaszem Szymańským. Mezi dalšími tvůrci byli např. Lech Raczak, pozdější dlouholetý vedoucího souboru, nebo Stanisław Barańczak, básník, který v současnosti působí jako profesor na Harvardské univerzitě. Divadlo se zpočátku zaměřovalo na tvorbu básnických inscenací. Koncem 60. let převzal – po změnách v uměleckém přístupu ovlivněných Jerzym Grotowským a jeho divadlem Teatr Laboratorium (Divadlo Laboratoř) – vedení souboru Lech Raczak. V té obě se zrodily i proslulé inscenace Wprowadzenie do… (Úvod k..., 1970) a Jednym tchem (Jedním dechem, 1971). Začátkem sedmdesátých let přišli do souboru umělci, kteří dodnes tvoří jeho jádro: Ewa Wójciaková, Tadeusz Janiszewski, Marcin Kęszycki a Adam Borowski. Soubor si vypracoval vlastní uměleckou metodu, v jejímž základem byla kolektivní improvizace. Mezi nejvýraznějšími okruhy zájmů se ocitla problematika současného světa a člověka, jenž se zaplétá do sítí společenských, politických a metafyzických plánů, jež jsou vytvářeny „tady a teď“. Následovaly další inscenace, které souboru přinesly úspěch doma i v zahraničí: Musimy poprzestać na tym, co tu nazwano rajem na ziemi (Musíme se spokojit s tím, čemu se tady říká ráj na zemi, 1975), Przecena dla wszystkich (Sleva pro všechny, 1977), Ach, jakże godnie żyliśmy (Ach, jak ctihodný život jsme vedli, 1979), Więcej niż jedno życie (Víc než jeden život, 1981), Wzlot (Vzlet, 1982), Piołun (Pelyněk, 1985). Raport z oblężonego miasta (Zpráva z obklíčeného města, 1983), plenérové představení. V roce 1984 byl soubor rozhodnutím vlády Polské lidové republiky připraven o možnost další existence. Část souboru byla tehdy nucena opustit Polsko a v zahraničí s velkým úspěchem vytvořila inscenaci Auto-da-Fe (1985). Zbývající členové souboru, kteří neobdrželi výjezdní doložku, objížděli během následujících dvou let v rámci uměleckého undergroundového hnutí kostely s inscenací Mała Apokalipsa (Malá apokalypsa, 1985). Období let 1987-1989 všichni členové souboru strávili v exilu v západní Evropě, kde vystupovali v rámci hostujících představení. V roce 1989 se na pozvání vlády Tadeusze Mazowieckého Divadlo Osmého dne vrátilo do Polska, do Poznaně. Tehdy se zrodily další inscenace: Ziemia niczyja (Země nikoho, 1991) a Requiem (1992) na motivy díla Anny Achmatovové. V roce 1992, po odchodu Raczaka, se soubor zaměřil na nový typ představení pod širým nebem a rozvíjení prostředků velkolepých vizuálně-výtvarných inscenačních tvarů určených mnohatisícovým davům, jež byly inspirovány zásadními společenskými a politickými náměty ze současnosti. Sabat (1993), Szczyt (Vrchol, 1998), Arka (Archa, 2000), Čas matek (2006) a inscenace pro uzavřené divadelní prostory Tańcz, póki możesz (Tancuj, dokud můžeš, 1994), Portiernia (Vrátnice, 2003) a Teczki (Aktovky, 2007).

 

Technické vybavení

www.osmego.art.pl